ULPIANUS - interaktívne právnicke komentáre

I. K blan­ket­ní stíž­nos­ti se Ústav­ní soud vy­jádřil v ná­le­zu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, v němž řešil, mi­mo ji­né, otáz­ku, zda lze po­va­žo­vat za sou­lad­nou s ús­tav­ním pořád­kem část us­ta­no­ve­ní § 143 od­st. 1 tres­tní­ho řádu, v níž se sta­no­ví, že stíž­nost je nut­no po­dat do tří dnů od ozná­me­ní us­ne­se­ní. Dospěl přitom k zá­věru, že tříden­ní lhů­ta je z ús­tavněpráv­ní­ho hle­dis­ka ak­cep­to­va­tel­ná, nic­méně je třeba, aby or­gá­ny čin­né v tres­tním říze­ní při roz­ho­do­vá­ní o stíž­nos­ti šetři­ly pod­sta­tu a smysl zá­klad­ních práv a svo­bod, a že je je­jich po­vin­nos­tí za­jis­tit, aby by­lo na zá­kon­né úrov­ni res­pek­to­vá­no prá­vo stěžo­va­te­le na ob­ha­jo­bu. Ústav­ní soud v té­to sou­vis­los­ti kon­sta­to­val, že je-li po­dá­na blan­ket­ní stíž­nost, v níž si stěžo­va­tel (ob­háj­ce) vy­hra­dil lhůtu pro je­jí od­ůvodnění, lze na or­gán roz­ho­du­jí­cí o stíž­nos­ti klást po­ža­da­vek, aby buď­to upo­zor­nil stěžo­va­te­le (ob­háj­ce) na nepřiměřenost jím navr­že­né lhů­ty a sta­no­vil mu na­mís­to to­ho lhůtu přiměřenou, ne­bo aby vy­čkal doplnění stíž­nos­ti. Pou­ze vý­ji­mečně, kdy ak­tuál­ní pro­ces­ní si­tua­ce ji­ný pos­tup neu­mož­ňu­je, může or­gán o stíž­nos­ti roz­hod­nout bez dal­ší­ho.

II. V ny­ní pro­jed­ná­va­né věci je zřej­mé, že for­mu­la­ce, kte­rou pou­žil ob­háj­ce ja­ko vý­hra­du doplnění blan­ket­ní stíž­nos­ti "ve lhůtě de­se­ti dnů od kon­zul­ta­ce se stěžo­va­te­lem a od sez­ná­me­ní se se spi­so­vým ma­te­riá­lem", je ne­jed­noz­nač­ná. Po­čá­tek je­jí­ho běhu stěžo­va­tel zřejmě chtěl vá­zat na okam­žik, kte­rý soud stěží zjis­tí (a mož­ná již proběhl při sep­sá­ní pl­né mo­ci dne 5. 11. 2019, jak do­vo­zu­je ok­res­ní soud ve vy­jádření k ús­tav­ní stíž­nos­ti) ne­bo (rovněž i) na okam­žik, kte­rý ne­mu­sí vůbec nas­tat (sez­ná­me­ní se spi­sem). O tom, že okam­žik po­čát­ku běhu lhů­ty by­lo mož­né chá­pat různě, svědčí i fakt, že jej od­chylně vy­hod­no­ti­ly jak ok­res­ní soud (5. 11. 2019), kraj­ský soud (7. 11. 2019), tak i stěžo­va­tel (12. 11. 2019, kdy ob­háj­ce nah­lí­žel do spi­su). Dél­ku lhů­ty pro od­ůvodnění stíž­nos­ti, kte­rou do­vo­zu­je stěžo­va­tel, by zce­la jistě mohl kraj­ský soud po­va­žo­vat za nepřiměřeně dlou­hou.

Po­kud však soud ob­háj­ce nein­for­mo­val, že je­ho zá­měr prod­lou­žit si lhůtu pro od­ůvodnění neak­cep­tu­je a jasně mu neur­čil ter­mín, dok­dy mu­sí od­ůvodnění dopl­nit, byl po­vi­nen mu umož­nit, aby od­ůvodnění stíž­nos­ti dopl­nil v jím po­ža­do­va­né lhůtě, byť by­la pro soud sta­no­ve­na ma­tou­cím způso­bem a v ko­neč­ném důsled­ku by by­la nepřiměřeně dlou­há. Kraj­ský soud neu­vedl žá­dný re­le­van­tní důvod, pro nějž by by­lo nut­no o stíž­nos­ti roz­hod­nout nep­rod­leně.

III. Důvo­dem, pro nějž by by­lo mož­no roz­hod­nout bez oh­le­du na avi­zo­va­né doplnění stíž­nos­ti a bez před­cho­zí­ho upo­zornění stěžo­va­te­le, nemůže být po­ža­da­vek na ury­chle­né vy­řizo­vá­ní tres­tních věcí (§ 2 od­st. 4 tres­tní­ho řádu). Po­ža­da­vek na ury­chle­né pro­jed­ná­ní je to­tiž sta­no­ven k ochraně oso­by, pro­ti níž se tres­tní říze­ní ve­de, a po­kud ta­to oso­ba žá­dá, aby by­lo s roz­hod­nu­tím po­seč­ká­no v zá­jmu je­jí ob­ha­jo­by, je třeba ta­ko­vý návrh upřed­nos­tnit před po­ža­dav­kem na rych­lost říze­ní. Ústav­ní soud se rovněž nez­to­tož­ňu­je s ná­zo­rem sou­du, že kdy­by vy­čká­val na avi­zo­va­né doplnění stíž­nos­ti, ke kte­ré­mu by však nás­ledně ne­doš­lo, jed­na­lo by se o průtah přiči­ta­tel­ný or­gánům čin­ným v tres­tním říze­ní. Tak by to­mu moh­lo být pou­ze v případě, vy­čká­val-li by or­gán roz­ho­du­jí­cí o stíž­nos­ti nad rá­mec navr­že­né lhů­ty, ne­bo po­kud by ml­čky ak­cep­to­val lhůtu zjevně nepřiměřenou

(nález Ústavného súdu ČR z 1. apríla 2020, sp. zn. I.ÚS 3955/19, zdroj: usoud.cz; tvorba právnej vety: pravnelisty.sk)

zdroj: pixabay.com

Z odôvodnenia rozhodnutia:

26. Ustanovení § 148 trestního řádu vyjadřuje povinnost stížnostního orgánu přezkoumat všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny nebo nikoli, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení. Přihlíží se přitom i k těm vadám, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány. Zkoumat správnost znamená zkoumat jejich zákonnost a odůvodněnost. Odůvodněnost se týká otázek skutkových. Půjde tedy o prověrku, zda bylo zjištěno dostatečné množství jednotlivých faktů, ty řádně zhodnoceny a vytvořen tak správný skutkový základ pro následnou aplikaci právního předpisu. Teprve po takovém přezkoumání je možno učinit závěr o odůvodněnosti usnesení a předchozího řízení. Nadřízený orgán rozhoduje na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování. Ten se může v některých případech i významně lišit oproti stavu v době vydání napadeného usnesení, neboť stížnost lze opřít o nové skutečnosti a (nebo) důkazy, stížnostní orgán sám v rámci plnění revizní povinnosti může i další skutečnosti zjistit a důkazy o nich opatřit vlastní činností.

27. K problematice blanketního opravného prostředku Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), uvedl, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.

28. V nálezech Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543) a ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749) se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, která zaslali v dodatečné, předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. I. ÚS 3955/19 8 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443), a nález ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].

29. Dále se k blanketní stížnosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 32/16, v němž řešil, mimo jiné, otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buďto upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93 citovaného nálezu).

III. b) Aplikace obecných principů na projednávanou věc

30. V nyní projednávané věci je zřejmé, že formulace, kterou použil obhájce jako výhradu doplnění blanketní stížnosti ze dne 7. 11. 2019 „ve lhůtě deseti dnů od konzultace se stěžovatelem a od seznámení se se spisovým materiálem“, je nejednoznačná. Počátek jejího běhu stěžovatel zřejmě chtěl vázat na okamžik, který soud stěží zjistí (a možná již proběhl při sepsání plné moci dne 5. 11. 2019, jak dovozuje okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti) nebo (rovněž i) na okamžik, který nemusí vůbec nastat (seznámení se spisem). O tom, že okamžik počátku běhu lhůty bylo možné chápat různě, svědčí i fakt, že jej odchylně vyhodnotily jak okresní soud (5. 11. 2019), krajský soud (7. 11. 2019), tak i stěžovatel (12. 11. 2019, kdy obhájce nahlížel do spisu). Délku lhůty pro odůvodnění stížnosti, kterou dovozuje stěžovatel, by zcela jistě mohl krajský soud považovat za nepřiměřeně dlouhou. Pokud však soud obhájce neinformoval, že jeho záměr prodloužit si lhůtu pro odůvodnění neakceptuje a jasně mu neurčil termín, dokdy musí odůvodnění doplnit, byl povinen mu umožnit, aby odůvodnění stížnosti doplnil v jím požadované lhůtě, byť byla pro soud stanovena matoucím způsobem a v konečném důsledku by byla nepřiměřeně dlouhá. Krajský soud neuvedl žádný relevantní důvod, pro nějž by bylo nutno o stížnosti rozhodnout neprodleně.

31. Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a pokud tato osoba žádá, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem soudu, že kdyby vyčkával na avizované doplnění stížnosti, ke kterému by však následně nedošlo, jednalo by se o průtah přičitatelný orgánům činným v trestním řízení. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, vyčkával-li by orgán rozhodující o stížnosti nad rámec navržené lhůty, nebo pokud by mlčky akceptoval lhůtu zjevně nepřiměřenou. I. ÚS 3955/19 9

32. S ohledem na dodržování principů spravedlivého procesu je totiž nezbytné, aby měl stěžovatel jistotu, že podal-li doplnění stížnosti zákonem předvídaným způsobem a v avizované lhůtě, přičemž mu nebylo sděleno, že by se jednalo o lhůtu nepřiměřenou, bude k jeho námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto.

33. Krajský soud tím, že si nestanovil autoritativně najisto přiměřenou lhůtu k odůvodnění stížnosti a bez uvedení relevantního důvodu pro nutnost vydat rozhodnutí neprodleně rozhodl před uplynutím možného konce avizované lhůty pro doplnění odůvodnění, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

34. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že postup obecných soudů směřující k přeměně v nepodmíněný trest odnětí svobody jednoznačně zapříčinil stěžovatel. Pokud by trvale zajistil zcela bezproblémové doručování na jednu doručovací adresu, komunikoval s orgány činnými v trestním řízení a s Probační a mediační službou, aktivně se snažil včas hradit výživné i jeho nedoplatky a vykonal uložený trest obecně prospěšných prací, situace by nemohla dospět do stádia rozhodování o přeměně uloženého trestu. Povinností orgánů činných v trestním řízení je postupovat rychle a bez zbytečných průtahů; posun termínů veřejného zasedání kvůli nemožnosti zkontaktovat stěžovatele a neúspěšným pokusům o zajištění jeho účasti u soudu rychlost řízení snižují. Laxní přístup hraničící s vyhýbáním se výkonu alternativního trestu jsou zcela jistě důležitým argumentem pro výsledné rozhodnutí o návrhu Probační a mediační služby na přeměnu uloženého trestu na trest nepodmíněný.

35. Ústavní soud uvádí, že vzhledem ke svému úkolu ochrany ústavnosti respektuje pravomoc obecných soudů ukládat tresty za trestné činy (viz čl. 90 Ústavy, resp. čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavnímu soudu do této pravomoci obecných soudů náleží zasáhnout jen ve velmi výjimečných případech, pokud uložený trest nesplňuje ústavněprávní požadavky. Trestní soudy musí podle čl. 39 Listiny dostát ústavnímu principu nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona). Zákon pak jednoznačně stanoví jejich povinnost ukládat přiměřené trestní sankce.

36. Ústavní soud nezjistil, že by usnesením stížnostního soudu nyní došlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv garantovaných čl. 39 Listiny.

37. V rámci nového rozhodování však bude mít stížnostní soud prostor znovu posoudit správnost a odůvodněnost rozhodnutí soudu prvního stupně i při zohlednění argumentů uvedených v doplnění blanketní stížnosti. Mezi nimi a ostatně i ve spisovém materiálu nelze přehlédnout fakt, že podle sdělení stěžovatele, které učinil při převzetí usnesení soudu prvního stupně dne 4. 11. 2019, které potvrzuje i vyjádření Probační a mediační služby k ústavní stížnosti vycházející ze sdělení matky, stěžovatel k tomuto datu zřejmě zcela uhradil dlužné výživné. Tím by tedy splnil jednu z povinností uložených trestním příkazem. Rovněž ze sdělení obhájce i Probační a mediační služby vyplývá, že stěžovatel požádal o postoupení věci k výkonu trestu obecně prospěšných práci do Českých Budějovic, kde se zdržuje a má práci.

38. Stížnostní soud bude mít tedy možnost po zjištění skutkového stavu k době jeho rozhodování komplexně zhodnotit aktuální situaci stěžovatele a při rozhodování o přeměně zohlednit i jeho osobní, rodinné a majetkové poměry, jeho snahu o odstranění škodlivých následků a povahu a závažnost spáchaného trestného činu. Pokud by I. ÚS 3955/19 10 stěžovatel řádně plnil vyživovací povinnost a skýtal záruky, že i nadále bude včas výživné na nezletilé dítě hradit a že vykoná uložený trest obecně prospěšných prací, byl by tento zjištěný stav důvodem pro výjimečné ponechání trestu obecně prospěšných prací za přečin zanedbání povinné výživy v platnosti ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 trestního zákoníku.

Celý text rozhodnutia je dostupný TU a spracovanie právnej vety TU.

Ilustračné foto: pixabay.com